Inspekce

Sedla jsem si nejbližšímu trollovi na palec u nohy a složila hlavu do dlaní. Troll se podrbal na koleni, až se mi sesypalo na hlavu něco písku a jemného štěrku, a sklonil se ke mně.

„Noc?“ zahučel tázavě. Vytřepala jsem kamínky z vlasů a vzhlédla.

„Nespím! Jsem smutná,“ zakřičela jsem nahoru. „Asi nám zavřou školu.“

Troll zamyšleně nakrčil obočí. Neklamná známka toho, že mám od rozhovoru na chvíli pokoj. Opřela jsem se o kolena a snad po sté upřela oči na úředně vyhlížející lejstro. Ódinužel ani teď jsem se nedočetla nic jiného než poprvé.

Vážená slečno Straková!

Naše agentura je nucena přistoupit ke krácení nákladů. Proto jsme se rozhodli neotevírat více než dvanáct nových postgraduálních projektů ročně a ze stávajících zachovat pouze ty nejefektivnější. Za účelem posouzení této efektivity proběhnou v následujících třech týdnech namátkové inspekce všech aktivních stanovišť. Žádáme vás, abyste se v průběhu této doby zdržovala na přiděleném stanovišti a pokud byste je musela opustit (mimořádná situace, zásobování apod.), abyste o tom pokud možno předem, nejpozději však bez zbytečného odkladu uvědomila svou nejbližší pobočku agentury. Předem děkujeme, že pracovníkovi agentury poskytnete veškerou dokumentaci a požadovanou součinnost.

S pozdravem

Arviðr Skjeggestad

vedoucí Odboru pro kontakt s anorganickými tvory

To prostě nebylo fér! Dostala jsem na tenhle projekt grant na dva roky, běhala jsem kvůli tomu od čerta k ďáblu, otravovala svou zlatou mormor Sigrún s miliardou otázek, oprašovala svou norštinu, vyplňovala haldy formulářů, otužovala se, posilovala, vykoupila sklad menšího outdoorového obchodu, jenom abych mohla s trolly pracovat přímo v jejich přirozeném prostředí – a teď tohle? Pošlou sem nějakého ouřadu, který by nepoznal trolla od skalního hřibu, týden strávím kompletací všeho papírování a nakonec na jeho názoru, který si udělá na půl oka během deseti minut, bude záviset –

V tu chvíli troll zřejmě došel k nějakému závěru a zavrtěl prsty u nohou. Auvajs. Žuchnout z ničeho nic naznak na zem, to jednomu přetrhne myšlenky.

„Škola konec?“ zadunělo shora.

„Konec,“ potvrdila jsem z plných plic a sebrala jsem se ze země. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat rychle uhnout. „Pokud se agentuře nebude zdát, že jste se naučili dost, tak konec.“

„Škola ne konec,“ ohradil se druhý troll. Zdálo se, že rychlost myšlenkových pochodů zbytku třídy je poměrně vyrovnaná, protože se začínaly přidávat další hlasy, více či méně k tématu. Ve chvílích, jako byla tahle, jsem nabývala matného dojmu, že jsem zavřená v bandasce, na kterou někdo sype ořechy. Kokosové.

„Škola dobrá,“ zahřmělo pochvalně z několika zdrojů.

„Konec dobrá! Škola den, den, den…“ kvitoval novinky jeden z méně studijních typů, ale přesto převládaly spíše rozhořčené reakce.

„Škola konec – hlava balvan!“

„Hlava písek!“

„Hlava mech!“

„Hlava konec,“ začali se s různou mírou údernosti dunivě trumfovat, protože komentování něčí hlouposti je v každé třídě vítanou zábavou.

„Škola tady, den, den, den! Dub pták tady!“

Ke své lítosti jsem se ani nedostala k tomu, abych pochválila svému premiantovi poslední větu. Přestože Doubravka Straková byla evidentně stále nad jeho síly, příjemně mě překvapila komplexnost myšlenky a použití relativně rozvinuté větné stavby. Chystala jsem se to ocenit, ne že ne, jenomže to by nesmělo z druhé strany zaznít:

„Hlad.“

„Oběéééd!“ zařvala jsem vesele a především okamžitě. Pak už jsem jenom bedlivě koukala, aby nějaká nadšená noha nepřistála zrovna na mně. Tuhle radu si rozhodně zapamatujte: jakmile nějaký troll ve vašem okolí začne pomýšlet na jídlo, není dobrý nápad ho zdržovat nebo se ho snažit zaměstnat nějak alternativně.

Během okamžiku se plácek vylidnil – ehm, dobře, vytrollil – a jen vzdalující se dupání a slábnoucí otřesy naznačovaly směr pohybu mých svěřenců.

Jak když umeje hlavu, pomyslela jsem na oblíbené rčení svojí mámy, uvelebila jsem se na zemi a chvíli jsem si jen užívala to ticho.

Moje myšlenky ale začaly zase neodvratně odbíhat k tomu zlořečenému pamfletu. Snažila jsem se přijít na něco, cokoli, co by mohlo dotyčného panáka z agentury přesvědčit, že je můj projekt životaschopný a potřebný. Jenomže oni tam v Lillehammeru ani nedokázali vytáhnout hlavu z… té své věčné byrokracie a trochu se zamyslet. Ta ženská, co tu byla na jaře, se třeba divila, že jsem svoje trolly ještě nenaučila číst. Číst! A to má být prosím osoba vzdělaná v oboru. Trollové ve volné přírodě jsou přece něco úplně jiného, než ti přešlechtění, obroušení a naleštění změkčilci někde v trollogické zahradě, to snad musí chápat i dítě.

Z příjemně zuřivého rozjímání mě vyrušil vzdálený jekot. Napřed jsem si ho nevšímala a odmávla jsem ho v duchu coby nespokojené trollí mimino, ale když bezprostředně nenásledoval zvuk mlácení něčím do něčeho jiného, začalo mě to znepokojovat. Znělo to trochu jako – člověk? Hned jsem si začala připadat absurdně. Kde by se asi vzal člověk uprostřed téhle zatrollené pustiny? Už jen moje přítomnost tu zvyšovala lidskou populaci do nevídané úrovně. Však taky netvrdím, že jsem tomu věnovala nějakou hlubokou úvahu. Prostě to tak znělo.

Obešla jsem nejbližší kus skály, což mimochodem taky nějakou tu chvilku zabralo, on si to možná každý neuvědomuje, ale v Trollheimenu je všechno velikostně dimenzované tak akorát pro trolly, takže člověk se tam docela dost naběhá.

Jekot se mezitím stupňoval, a navíc, jak jsem se dostala za ohyb úzké průrvy, pomalu se začínala dát rozeznat i slova. A to ne tak ledajaká. Úplně jsem za poslední rok takovým slovům odvykla. Byla mezi nimi třeba slovesa nebo zájmena. No a pak taky pár takových, která jsem na rozdíl od předchozích jmenovaných kategorií rozhodně neplánovala zahrnovat do osnov. Jen jsem doufala, že trollí oběd ještě neskončil, nevím, čím to je, ale oni jsou vždycky nejučenlivější, když se vám to nehodí.

„Pomozte mi někdo, krucinál, pomóc – ježišmarja ženská, tady, pomozte mi přece, rychle, do pr…“

No nene! Vážně člověk. Dokonalý exemplář druhu Homo Irritatus. Uznávám, že jsem sebou možná mohla trochu víc hodit. Jenže to je taková další věc. Když strávíte dost času mezi trolly, odnaučíte se spěchat, protože jinak byste se museli dočista zbláznit netrpělivostí.

„Jak jste se tam, u všech valkýr, dostal?“

Asi to nebyla úplně nejlíp načasovaná otázka, ale byla venku dřív, než jsem se stihla zamyslet. Prostě moment překvapení.

Kousek od ústí průrvy, kterou jsem používala jako východ z ‚učebny’ – trollové samozřejmě překračovali hřeben, do průrvy by strčili tak sotva prst – se plošina lámala v takřka svislém srázu. O kus dál z něj v létě padal vodopád, který jsem používala pro nácvik základních hygienických návyků, a hlavně ti mladší si sprchu velice oblíbili. V zimě z něj pochopitelně padal ledopád a k mému mírnému údivu se některé slabší kusy neúnavně pokoušely sprchovat i v něm, nehledě na jeho evidentně velmi pevné skupenství.

No a teď z něj padal právě ten pán.

Respektive nepadal, to bych se zase tak hloupě neptala, ale vypadal, že padal chvíli předtím a bude padat zase chvíli nato. Momentálně držel zaháknutý za svršek na zlomené náletové břízce zhruba v horní čtvrtině srázu, ty potvory jsou hotový plevel, uchytí se vám úplně všude. Jeho nepochybně drahá, funkční a značková bunda z olympijské edice budila dojem, že bude schopna ho ještě nějakou dobu v té pozici udržet, takže se mi pořád ještě nezdálo, že bych musela vyvíjet nějaké extrémní tempo.

„Jak asi, spadnul jsem! Tak dělejte, vytáhněte mě,“ pištěl pán, až mu buclaté tvářičky brunátněly. Rukama se snažil dosáhnout za sebe na kmen břízky, ale to jsem mu mohla říct rovnou, vzhledem k jeho konstituci, že je to předem ztracený boj. Sotva by byl dosáhl před sebe, aby si spojil ruce před blahobytným bříškem.

„Já bych moc ráda. Ale nevím jak,“ shlédla jsem lítostivě dolů, když už jsem se tedy doštrachala až ke hraně. K pánovi to bylo dobrých patnáct metrů. „Kdybyste popolezl trochu výš…“

„Ty náno! Kdybych mohl popolézt výš, tak asi vylezu nahoru, ne?“

„Nemusíte být hned hrubý. Snažím se vám pomoct.“

„Tak se snaž víc!“

Sedla jsem si na kámen, zavřela oči, přiložila jsem si prsty ke spánkům a začala jsem se snažit víc. Pán mi to rozhodně neusnadňoval, protože mi do toho nepřestával pištět invektivy střídané prosbami, ale pro někoho, kdo se naučil pouštět jedním uchem tam a druhým ven hádku tří-čtyř překřikujících se trollů, je jeden o patnáct metrů níže pištící pán prakticky neslyšitelný.

Trollů? Hmm…

Byl to trochu risk. Chci říct, troll by na pána dosáhl jako nic. Jenomže takové pojetí záchranné operace mělo hned několik úskalí. Nesměl by ho rozmáčknout. Nesměl by ho upustit. Nesměl by ho mimo jiné taky sníst. Malé, maličké selhání, a je po pánovi.

Na druhou stranu, neudělám nic, a je po pánovi zrovna tak.

Popadla jsem kámen a začala jím ze všech sil třískat do skály.

„Co to děláš, ty krávo jedna pižmoní!“

Ignorovala jsem pána, i když jsem mu bezděky musela přisoudit jistou kreativitu, a zaječela jsem, co to dalo:

„Školááá!“

Dunění začalo na spodní hranici lidským uchem slyšitelné frekvence, ale jak se přibližovalo, sílilo a rozkládalo se v oddělené zvuky kroků.

„Stát!“ zavolala jsem a pro jistotu jsem i vyskakovala jako čertík na pérku a mávala rukama nad hlavou, než mě někdo překročí a třeba do mě nedej Ódin i kopne. První dva trollové se zastavili před plošinou, což bylo dobře, protože ti pomalejší, a tím myslím spíš intelektuálně pomalejší, to nevyhnutelně neubrzdili a začali do nich narážet.

„Škola?“ zaburácel zmateně jeden z přední řady, když se celé to přerostlé domino zastavilo.

„Škola za chvíli,“ přislíbila jsem zvučně. „Potřebuju pomoct!“

„Pomoc! Pomoc!“ zarezonovalo ochotně z nejméně tří kamenných úst.

„Pomóc!“ přidal se ozvěnou pán, ale toho jsem pro moment jakožto samostatný subjekt vůle ignorovala.

„Ty,“ hodila jsem menší kámen po jednom z nadějnějších exemplářů. Ano, já vím, že to není zrovna tradiční způsob, jak vyvolávat. Ale koncept trollích jmen buď opravdu neexistuje, jak tvrdí mnozí, nebo se mi do něj zatím nepodařilo proniknout, a jakýkoli pokus označovat je jmény lidskými narazil na neprostupnou hradbu nepochopení. Tohle bylo stručné, jasné a doslova úderné, jen jsem zpočátku musela trochu cvičit mušku.

Můj vyvolený postoupil o krok blíž. Uskočila jsem, přešla ke kraji srázu, ukázala jsem na pána a zaječela jsem:

„Podej mi ho! Pomalu! O-pa-tr-ně!“

Slovo opatrně, takhle nasekané na slabiky, dobře znali z hodin, při kterých jsem je učila brát do ruky křehčí předměty. Třeba pižmoně. Nerada to říkám, ale existuje důvod, proč jsou stavy pižmoňů v Norsku pořád relativně nízké.

„Cože?! Ne! Ne, ne, ne! Zbláznila ses?“ vložil se do toho pán celkem naléhavě.

„Oběd?“ zarachotil zkusmo troll. Rezolutně jsem zavrtěla hlavou.

„Můj!“ houkla jsem na něj přísně. „Nerozbij ho.“

Troll viditelně zesmutněl. Bylo mi ho trochu líto.

„Vypleju ti na zádech mech,“ zakřičela jsem na něj. Chvíli o tom hloubal, tak jsem ho nerušila, vytáhla jsem si z vlasů perko a vyčistila jsem si nehty. Pán mezitím přešel z pištění do mumlání, což byla příjemná změna.

Nakonec troll energicky přikývl.

„Pomoc,“ potvrdil a poklekl na okraji srázu.

Tady by se hodila asi ještě jedna vsuvka. Když takový troll poklekne, usedne, ulehne, zkrátka změní svou polohu po směru gravitace, neudělá to jemně ani ladně. Spíš je to, jako by se urval pořádný žulový blok a dopadl na zem.

Vzhledem k tomu, když troll poklekl, země se zatřásla. Já jsem si kecla na zadek. A drahá funkční značková bunda z olympijské edice se rozhodla, že tohle nemá zapotřebí, a konečně rupla.

Pán zaječel.

Já jsem chtěla zařvat tak dělej’.

Jenomže kdybych zařvala tak dělej’, troll, který už měl v hlavě nějakou tu myšlenku, by ji opustil, podíval by se na mě a začal by dumat, co že to má tak dělat’. A dumal by o tom tak deset minut minimálně. Takže jsem se kousla do rtu a radši jsem zavřela oči.

Neozval se žádný tupý vlhce pleskavý zvuk. A co bylo podstatnější, ozývalo se tlumené naříkání. Obezřetně jsem proloupla jedno oko, jen tak na špehýrku. Pak i druhé.

Můj hodný, zlatý, šikovný trollíček klečel nade mnou, zářil hrdostí a mezi dvěma prsty držel pána, který chabě kýval končetinami a vydával žalostné zvuky.

Rozzářila jsem se tomu pašákovi v odpověď.

„Moc, moc dobře!“ zařvala jsem dojatě. Ale ještě nebyl čas usínat na vavřínech.

„Teď mi ho podej. O-pa-tr-ně.“

Natáhla jsem obě ruce nahoru a jen jsem doufala, že mi pána nepodá moc z výšky. Jak už jsem říkala, byl dost při těle. Ale opět jsem tohohle nadaného žáčka podcenila. Přiblížil ruku s pánem k zemi skoro na půlmetr, což bych byla přísahala, že je pod jeho rozlišovací schopnost, a pak teprve ho pustil.

„Skvěle! Moc, moc, moc dobře,“ nešetřila jsem slovy chvály ani hlasitostí a pořádně jsem zatleskala. „Za chvíli škola, já hned přijdu.“

Náš zachránce se celý zatetelil potěšením a celá ta banda s menším zemětřesením odburácela na plácek. Řekla jsem si, že teď by snad bylo vhodné zjistit, jak je na tom pán.

„Hej, pane, jste v pořádku?“

Pán na mě civěl, jako by mi narostla druhá hlava. Pak se osahal všude, kam si dosáhl – i když, jak už jsem naznačovala, byly jeho možnosti v tomto směru dost omezené – a přikývl.

„Troll,“ oznámil mi konsternovaně. Předpokládala jsem, že takový zážitek může jednoho vykolejit.

„No jo, troll v Trollheimenu,“ odsouhlasila jsem mu to vesele. „Kdo by to řekl. Ale co je hlavní, žijete. Fakt.“

Pro jistotu jsem ho štípla do hřbetu ruky, kdyby mi to třeba nevěřil.

„Ten troll mě chytil v letu a já mám sotva naražená žebra,“ vedl si pán dál svou udivenou. Skromně jsem se usmála.

„Však jsem mu taky řekla, ať vás podá opatrně. Patří k nejlepším, co tu mám.“

Pán se s hekáním a sykáním posadil a začal si poplácávat kypré boky. Už jsem si začínala myslet, že si narazil i hlavu.

„Ale ne, musel mi vypadnout,“ zamračil se. Aha. Tak možná nenarazil.

„Co vám muselo vypadnout? Doufám, že nic životně důležitého.“

„Průkaz agentury. Přijel jsem na inspekci, slečno Straková.“

Vykulila jsem na něj oči.

„To jste měl říct hned!“ vyčetla jsem mu. No vážně! Kdyby to řekl hned, určitě bych mu poskytla požadovanou součinnost, přesně, jak psali v dopise. Přinejmenším bych se tak neloudala. A neignorovala ho. A…

„Rozhodně váš program doporučím,“ přerušil pán moje myšlenky. Vykulila jsem na něj oči ještě víc, ale byla jsem daleka mu jakkoli odporovat.

„To, co jste tady dokázala, je fantastické. Navrhnu agentuře prozkoumat možnost uplatnění trollů na záchranářských pozicích.“

Koukala jsem jak puk, jen jsem tupě přikývla.

„No, nebudu vás dál zdržovat. Dobrá práce.“

„A nechcete se podívat na vyučování?“ vzpamatovala jsem se aspoň trochu. „A taky na papíry – ehm, totiž, na papíry ne, vlastně, ty nemám hotové. Chci říct, mám samozřejmě svoje poznámky, ale kdo by se s tím sepisoval, když teď den trvá sotva pět hodin…“

Naštěstí se pán nejspíš nemohl dočkat, až bude pryč, nebo u něj ještě pořád doznívala euforie z přežití.

„S tím si nedělejte hlavu, slečno Straková. Dokumentace mi postačí po skončení projektu. A pokud by vás zajímalo pokračování, určitě si podejte žádost, budete mít přednost před ostatními uchazeči.“

S tím se rozloučil a lehce otřesen se vydal zpátky, nejspíš k vrtulníku.

„Jo!“ vykřikla jsem a zatočila se dokola.

„Škola bude!“ oznámila jsem na plácku třídě na plné pecky. „Den, den, den. Pořád.“

Zpracovali to ani ne za pět minut. Připlácla jsem si dlaně přes uši na poslední chvíli. Jejich nadšení bylo uširvoucí.