Menší zlo

Dnes to bylo zase o něco horší. Hlas se začal ozývat ještě před snídaní. Stál jsem v koupelně před zrcadlem a vyhýbal se pohledu na svou neoholenou tvář s kruhy pod očima. Místo toho jsem z poličky vzal lahvičku s léky. Dvě pilulky jsem vyklepl do dlaně a chystal se je zapít přímo z kohoutku.

„Pche,“ zasmál se posupně hlas. „Jako by to pomohlo.“

„Pomůže,“ zabručel jsem, i když jsem věděl, že ne.

„Ty víš, co ti pomůže,“ lísal se hlas. „Víš, co musíš udělat, aby se ti ulevilo.“

Spolkl jsem prášky, zabouchl dvířka od skříňky, až zrcadlo zadrnčelo, a rázně zamířil do kuchyně. Nechtěl jsem ho poslouchat, fakt ne. Ale bylo to obtížné, když před ním není kam utéct, ani zacpat si uši nepomůže, zatraceně, ani ty léky nezabírají. Není úniku.

Začalo to před pár měsíci. Napřed jsem si říkal, že to přejde. Zkusil jsem přestat pít. Zkusil jsem jíst zdravěji. Zkusil jsem dokonce i začít po ránu chodit běhat. V zdravém těle zdravý duch, a tak dál. Všechno na houby. Po pár týdnech jsem už nemohl pořádně spát. Shodil jsem pár kilo, protože jsem zapomínal jíst. V práci jsem se omluvil pro nemoc, ale vzhledem k tomu, že druhý týden jsem přestal zvedat telefony a odpovídat na e-maily, předpokládám, že už se mnou dvakrát nepočítají.

Nakonec jsem se přistihl, že sedím u počítače a vyhledávám si informace přesně k tomu, co po mně hlas chtěl. To mě vážně vyděsilo. Sebral jsem se tak, jak jsem byl, a vyrazil jsem na nejbližší policejní služebnu.

Zpětně viděno to možná byla chyba, přijít tam v županu, ale hej, byl jsem unavený a moc mi to nemyslelo.

„Přejete si?“ zeptal se znuděný postarší policista s řídnoucími vlasy na temeni.

„Já…“ Najednou jsem si nebyl jistý, co říct. Moje halucinace po mně chce, abych spáchal zločin? Ale něco jsem říct musel. „Já mám strach, že udělám něco moc špatného.“

Policista si mě prohlédl s nepravděpodobnou směsí ostražitosti a lhostejnosti, položil mi pár otázek a natočil mi odpudivou kávu z automatu.

„Tak si tu chvilku odpočiňte, někdo si pro vás přijde.“

Někdo si pro mě opravdu přišel a za chvíli už jsem se v doprovodu bodrého milovníka koček vezl do psychiatrické léčebny. Z nějakého důvodu mi nálepka blázna připadala ostudnější než nálepka zločince. Ale pokud to splní účel, tak budiž. Nechal jsem se na ně policistou přehodit jako horký brambor a v duchu jsem se smiřoval s příslovečnou polstrovanou celou. Ale znova jsem se přepočítal.

„Takže vy slyšíte hlasy,“ oznámila mi mladá lékařka s profesionální vlídností.

„Vlastně jen jeden,“ opravil jsem ji. „Ne, že bych si stěžoval. Jeden je až až.“

„Ruší vás to při běžných činnostech?“

Přemýšlel jsem, kdo z nás dvou je blázen. „Vás by to jako nerušilo, kdyby vám někdo pořád hučel do hlavy, ať jdete vyhodit do vzduchu nákupák, nebo ať si na koupaliště k plavkám přibalíte i mačetu?“

„A chcete to udělat?“

„Copak jsem cvok?!“

Věnovala mi prázdný pohled. Možná jsem se nevyjádřil zrovna vhodně, vzhledem k okolnostem. Ale fakt, co to je za otázky? Doktorka nicméně vypadala, že pořád čeká na odpověď.

„Samozřejmě, že nechci. Proto jsem tady.“

„Mhmm, mhmm,“ pokývala hlavou a chvíli si něco psala. Pak mi podala recept. „Tohle si vyzvedněte v lékárně. Jednou denně po ránu. Kdyby se to zhoršovalo, tak přijďte.“

Ke konci svého motivačního proslovu už pokukovala po telefonu, který začal vibrovat. Možná jí volal nějaký pacient, který měl důležitější problémy. Nebo její přítel, co ji chtěl pozvat na rande. Každopádně můj hlas zjevně nebyl dost zajímavý, a tak jsem si ho sebral i s receptem a šel jsem domů.

„Mě se nezbavíš,“ kvitoval to hlas, „dokud neuděláš, co chci.“

„To se ještě uvidí,“ zahučel jsem. Tehdy jsem ještě doufal, že to přejde. Že mi pomůžou ty prášky. Nebo že to prostě odejde stejně, jako to přišlo. Hlas se mi tiše smál.

To bylo v zimě. Teď se letní prázdniny chýlily ke konci a já na tom byl čím dál hůř. V lahvičce s léky se válelo po dně posledních pár pilulek. Rozhodl jsem se, že už se nebudu obtěžovat chodit si pro další recept. Stejně to bylo k ničemu. Byly dny, kdy jsem se musel držet zuby nehty, abych to potměšilé našeptávání neuposlechl.

A pak přišla poslední kapka.

„Dneska by to šlo,“ oznámil mi vesele hlas.

„To by teda nešlo.“

„Ale no tak… Víš, že jsi připravený. Prostě ji vezmi a jdi.“

„Co mám vzít?“ zarazil jsem se. Žaludek mi sevřela ledová ruka. Jako ve snu jsem se sehnul a nakoukl pod postel, nevěděl jsem, proč to dělám, ne vědomě, ale udělal jsem to a byla tam. Ležela pod postelí napůl zabalená do ručníku, matně černá a zlověstná. Glock, kdybych měl soudit podle svých skromných znalostí, zakládajících se zejména na akčních filmech. Kde se tam vzala? Kdo ji tam dal?

„Copak si nevzpomínáš?“ zahihňal se hlas.

Přemýšlel jsem, co jsem dělal včera, ale v hlavě jsem měl prázdno. Vím, že jsem si k obědu uvařil čínskou polévku, ale pak už nevím nic. Totální vakuum. Civěl jsem na hlaveň pistole a cítil jsem, jak se mi roztřásly ruce.

„Tak si ji přece vezmi… Koukej, jak se na tebe těší. Copak tě nezajímá, jak je asi těžká? Jak ti padne do ruky?“

Zavrtěl jsem hlavou, ale přesto jsem se mechanicky sklonil ještě víc a zvedl zbraň. V její tíze bylo něco uklidňujícího a znepokojivého zároveň. Vybaven zkušenostmi filmového diváka jsem ji natáhl. Vydala zvuk připomínající zapadnutí zámku na dveřích.

„Je nabitá,“ připomněl hlas potěšeně, „stačí stisknout spoušť.“

Stačí stisknout spoušť, zopakoval jsem si v duchu a ucítil vzadu na jazyku pachuť žluči. Konečně se toho zpropadeného hlasu zbavím jednou provždy.

Přitiskl jsem si hlaveň ke spánku. Byla studená, což nedávalo smysl, když se celou noc válela v dusném pokoji, který se léto co léto měnil v rozpálený skleník. Přeběhl mi mráz po zádech. Ten kovový kroužek na mojí kůži se chvěl, nebo jsem se možná třásl já. Kdo ví, jak má citlivou spoušť? Stačí maličko přitlačit. Jen zlehka. Hlas něco pokřikoval, ale pro jednou jsem ho nevnímal. Jen jediný nepatrný pohyb a bude po všem…

V následujícím okamžiku se mi zatočila hlava, upadl jsem na kolena a slyšel jsem ránu. Instinktivně jsem si přikryl hlavu rukama. V tu chvíli mi došlo, že tu ránu způsobil jen dopad zbraně na podlahu. Schoulil jsem se do klubíčka vedle ní. Hlas hlasitě a hystericky vzlykal. A zase mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že tentokrát je to můj vlastní.

Po nějaké době jsem dokázal zvednout hlavu, jen tak, abych ten zlořečený kus kovu zahlédl koutkem oka. Kopl jsem ho zpátky pod postel. Pak jsem se teprve zvládl vyškrábat aspoň do sedu, pomalu a opatrně, pokoušeje se potlačit vlny nevolnosti.

„Nedokážeš to,“ řekl hlas. „Je jen jediná cesta, jak najít klid. Musíš to udělat.“

Posunul jsem se po zemi dozadu, opřel se zády o zeď a zíral jsem pod postel, jako bych byl čekal, že Glock oživne, vyskočí odtamtud a vecpe se mi do dlaně. Cítil jsem jen tupou beznaděj. Hlas měl pravdu. Nebudu mít klid, dokud neudělám, co chce. Nezáleží to na mně. Nemůžu s tím absolutně nic dělat.

O dvacet minut později už jsem byl ustrojený, dokonce i oholený, což se mi už dlouho nestalo, a cílevědomým krokem jsem mířil k blízké nákupní galerii. Nejspíš jsem vypadal nejvíc normálně za poslední měsíce. Ta myšlenka ve mně vzbudila nával hysterického smíchu, který hrozil vybublat na povrch.

Fotobuňka mi lhostejně otevřela skleněné dveře. Okolní hovory a smích se slévaly v uniformní šum. Obličeje kolem mě vystupovaly z anonymního davu a zase se do něj nořily zpět. Někdo spěchal, někdo si líně užíval volné odpoledne. V pestrém dětském koutku vozil elektrický vláček dokola pár batolat, zatímco jejich rodiče si povídali u kávy. Jedna holčička v čelence s králičími oušky při každém průjezdu kolem kavárenských stolků vášnivě mávala na maminku, která jí nevěnovala sebemenší pozornost.

Králíček zklamaně našpulil pusu. Pak se rozhlédl a jakmile se naše pohledy protnuly, stejně vášnivě zamával mně.

Glock za opaskem narostl do obřích rozměrů a pod jeho tíhou se moje kolena na okamžik proměnila v želé.

„Ne!“ vyhrkl jsem prudce, až se po mně několik maminek pohoršeně ohlédlo. Králíček se vyčítavě zamračil.

Otočil jsem se a s neskutečnou námahou, jako bych se prodíral závějemi, jsem vykročil k východu.

„Co děláš? Kam jdeš? Zastav se! Udělej to!“ křičel hlas. Slyšel jsem ho s podivnou ozvěnou. Dokonce jsem i viděl s ozvěnou, všechno za sebou zanechávalo prchavé rozmazané šmouhy. Cestou jsem párkrát do někoho vrazil. Fotobuňka mě stejně ochotně vypustila ven. Dlažební kostky pod mýma nohama se míhaly v rozmanitých vzorcích. Nevěděl jsem, kam jdu, ale věděl jsem, že mám cíl. Když jsem se zastavil před vchodem, vlastně mě to ani nepřekvapilo.

„Stůj, sakra! Vypadni!“ nepřestával hlas.

Vstoupil jsem dovnitř a sáhl za pásek pro zbraň. Kůže na zápěstích mě zabrněla, jako by mi je už svírala pouta. Postarší policista s počínající pleškou začal pomalu vstávat ze židle. Příliš pomalu.

„Tohle oznámení už asi neodložíte,“ vypravil jsem ze sebe skrz drkotající zuby, namířil kousek pod tu pleš a stiskl spoušť.